Životopis Lídy Baarové
(prameny viz Bibliografie)

   Lída Baarová (dále jen L. B.) se narodila jako Ludmila Babková dne 7. září 1914 v Praze - Nuslích. Rodina Babkových byla poměrně váženou rodinou - otec Karel Babka byl úředníkem pražského magistrátu a matka Ludmila Babková se věnovala aktivně hudbě (chtěla být operní pěvkyní). Po skončení 1. světové války (otec Karel Babka aktivně bojoval za Rakousko-Uhersko) a vzniku samostatného Československa se rodina Babkových přestěhovala na Letnou do Ovenecké ulice, kde prošli 3 domy, až zůstali v rohovém domě (dnešní č. p. 15). Zde v sousedství parku Stromovka (vzpomínala ve svých pamětech: "...k bráně Stromovky jsem to měla tři odrazy na koloběžce...") a v tehdy jedinečném prostředí Letné Lída sama vyrůstala až do 9. července 1921, kdy se jí narodila sestra Zorka (později populární herečka, přijala umělecké jméno Zorka Janů). V roce 1924 začala L. B. navštěvovat reformní reálné gymnázium na Letné, kde měla problémy jen s matematikou. Již před gymnáziem měla jasno, že se chce věnovat umění. Byla nadanou členkou Letenské sokolské jednoty a pravidelně se účastnila hodin tance. S rodinou často navštěvovala divadlo a ve svých 14ti letech měla jasno - chtěla být herečkou.

K prvním přijímacím zkouškám na konzervatoř ji částečně připravil prof. Krbec - avšak Lída přijata nebyla ("..není to špatné, řekl mi pak jeden z pánů, kteří seděli za stolem, ale měl už dávno připravené odřeknutí: bude vám teprve patnáct let, to je málo..."). Dále tedy pokračovala v kvintě na gymnáziu a zároveň se pilně soukromně připravovala u herečky Národního divadla paní Anny Suchánkové. Za rok již byla u zkoušek úspěšná - ze sta uchazeček byla přijata s dalšími 5 děvčaty. Psal se rok 1930 a Ludmila Babková začala pravidelně docházet do emauzského kláštera, kde tehdy konzervatoř sídlila. Během svých studií se seznámila mj. s budoucí legendou české hudby Rafaelem Kubelíkem a Ladislavem Kořínkem (později významný režisér Ladislav Brom). Za své skvělé studijní výsledky dokonce dostala stipendium. Ve druhém ročníku stanula poprvé před kamerou coby statistka ve filmu Josefa Kodíčka Obrácení Ferdyše Pištory. Hlavní filmová práce ji však teprve čekala - to když se do školy přišel poohlédnout režisér Krňanský. Nabídl jí hlavní ženskou roli ve filmu Kariéra Pavla Čamrdy. V titulcích filmu a v novinových článcích se objevilo však nové Lídino jméno - Lída Baarová (otec Karel Babka se totiž přáteli s významným českým vlasteneckým spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem a navrhl své dceři, aby přijala jeho příjmení). Pokusila se tak obejít zákaz studentů konzervatoře účinkovat ve filmu. Na premiéru se dostavili i členové pedagogického sboru a inkognito bylo prozrazeno. Lída se tedy po premiéře "šla do školy přiznat" ("... přijali to s pochopením, ale neudělali pro mě výjimku...") a následovalo její vyloučení ze školy. Film byl na svou dobu velkým úspěchem (především díky skvělému výkonu Hugo Haase) a hned se nabízely nové role.

Jen za rok 1932 Lída, coby nová tvář českého filmu, stihla natočit snímky Zapadlí vlastenci, Sedmá velmoc, Růžové kombiné, Malostranští mušketýři, Šenkýřka U divoké krásy a především dva filmy s Vlastou Burianem v režii Karla Lamače Lelíček ve službách Sherlocka Holmese a Funebrák. Právě v té době se z Lídy stala "skutečná žena" ("...Karel Lamač mi jako režisér i muž velmi imponoval...pozval mě tedy do svého smíchovského bytu...a dovedl se mi pak dvořit tak krásným způsobem, že se všechno mezi námi přihodilo, ani jsem nevěděla jak; ničeho jsem nelitovala a byla jsem mu vděčná, že chvíli, na kterou každá mladá žena čeká s nejistotou i zvědavostí, mi nijak nezkazil..."). Zároveň však vedle Karla Lamače o Lídu projevoval velký zájem sám král komiků Vlasta Burian ("...zval mě k sobě, navrhl mi účinkování ve svém divadle a choval se vpravdě jako zamilovaný student, došlo to tak daleko, že si jeho paní přišla stěžovat mým rodičům..."), jeho manželství však nebylo Lídou nijak ohroženo. Začala účinkovat v Burianově divadle (ve hrách Kozderka to prozradí a Konto X) a tak Vlasta Burian byl potěšen alespoň její přítomností na "svém" pódiu.

Následující kalendářní rok již byla L.B. obdivovanou a vyhledávanou filmovou hvězdou. Účinkovala opět s Hugo Haasem, se kterým se seznámila již při natáčení snímku Kariéra Pavla Čamrdy. Společně v jediném roce vytvořili ústřední dvojice ve filmech Okénko, Její lékař a Madla z cihelny (v dětské roli se tu mihla i Lídina sestra Zorka). Hugo Haas také tehdy projevil svůj osobní zájem o Lídu, zachoval se však jako pravý gentleman, když jej Lídina matka telefonicky vyzvala, aby "dal od její dcery ruce pryč". Nadále však udržovali těsné přátelství, které vydrželo několik let. Lída natočila v tomtéž roce ještě film Jsem děvče s čertem v těle, kde se poprvé setkala s hereckou legendou Františkem Smolíkem, s nímž v nadcházejících letech měla opět účinkovat v jedinečných filmech a detektivní komedii Sedmá velmoc. Zároveň prožila  romantickou známost s režisérem Karlem Antonem, ale jako by byla Lída předurčena ke krátkým známostem, i Karel Anton ve vztahu k ní později ochladl a Lída byla opět sama. Ne však nadlouho. Ještě, když byla v Paříži s Antonem, se seznámila s tehdy velmi populárním hercem Charlesem Boyerem, který byl idolem dívek celé Evropy ("...těšilo mě, že člověk takového jména a takové umělecké úrovně může být šťasten z mé přítomnosti...ztratila jsem hlavu a ztratila jsem ji ráda..."). Avšak ani tato známost nevydržela dlouho - přešla ve vzájemné dopisování a později vyprchala úplně. Je pochopitelné, že po několika krátkých vztazích, na které však na sklonku svého života vzpomínala velmi mile, emotivně tíhla k dlouhodobému vztahu, byť kariéra neobyčejně krásné herečky něco takového předem vylučuje.

Roku 1934 byla L.B. nejobsazovanější herečkou českých. Díky již již fungujícím ateliérům na Barrandově se obecně zvýšil počet vyráběných filmů. Poprvé se setkala  s reklamou a sice, když natočila krátkometrážní snímek Baby, což byla reklama na automobil Praga Baby (namísto honoráře tehdy dostala právě onen vůz). Velké herecké nadání prokázala ve snímku Grandhotel Nevada, který je hodnotný jen jedinečnou režií Jana Svitáka a jejím hereckým výkonem. Následoval film Dokud máš maminku, kde byla již podruhé partnerkou Otomara Korbeláře. Společně ještě v tomtéž roce účinkovali ve filmu Zlatá Kateřina. Následovaly filmy Pokušení paní Antonie, Pán na roztrhání (společně opět s F. Smolíkem a také s L. Hermanovou) a Na růžích ustláno, což byla filmová podoba tehdy známé operety. Právě během natáčení tohoto snímku, kde se Lída podruhé setkala s L. Peškem, se kterým ji později pojilo vzájemné přátelství, přišel velký mezník jejího života - nabídka německé filmové společnosti UFA. Lídě byla nabídnuta hlavní role ve filmu Barkarola - měla představovat nejkrásnější ženu Benátek. Natáčelo se v evropském Hollywoodu - v berlínských studiích Babelsberg. L.B. se pilně učila němčině, aby zvládla jazykové požadavky režiséra G. Lamprechta. Společně s tehdy nejpopulárnějším německým hercem Gustavem Fröhlichem se podepsali pod jedinečný film, který je dnes jedním z klenotů světové kinematografie. S G. Fröhlichem se do sebe zamilovali a začali spolu žít.

I přesto, že G. Fröhlich Lídu skutečně miloval nikdy se nerozvedl se svou židovskou manželkou, což mělo později velký význam v její kompromitaci stykem s nacisty. Do října roku 1938 účinkovala v Německu ve snímcích  Die Stunde der Versuchung,  Verräter, Die Kronzeugin, Die Fledermaus, Unter Ausschluß der Öffentlichkeit, Patrioten,  Preussische Liebesgeschichte,  Männer müssen so sein  a  Der Spieler. Zároveň stihla v Čechách současně natočit filmy Komediantská princezna, Švadlenka, Lidé na kře a Panenství (tyto 2 filmy jsou dodnes označovány za vrcholná díla naší kinematografie). V závěru olympiády v Německu v roce 1936 se seznámila s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, který byl znám svými avantýrami s mnohými herečkami. O Lídu projevoval neúnavný dlouhodobý zájem až mu podlehla. Ve svých prvních pamětech Útěky přiznala, že byla Goebbelsovou milenkou, v dalších pamětech Života sladké hořkosti již tento vztah popírá. Dnes se má všeobecně zato, že se s Goebbelsem stýkala i intimně. Během natáčení filmu Panenství dostala nabídku natáčet v Hollywoodu od špičky filmařského ledovce - firmy Metro Goldwyn Mayer - nepřijala jí, čehož do své smrti litovala. Bývala se tak mohla včas dostat z již tehdy velmi ohrožené Evropy, ale jak později několikrát říkala "...nevěděla jsem tehdy vůbec co jsou nacisté zač, myslela jsem, že jsou to národní socialisti, něco jako strana pana Beneše v Praze...". Ostatně na její absolutní politické neznalosti až labilitě se po válce shodlo mnoho jejích spolupracovníků. V roce 1938 již se utajovaný vztah dostal na veřejnost a bezhlavě zamilovaný Goebbels žádal Hitlera aby byl pověřen funkcí velvyslance v Japonsku, kam by s Lídou odjeli. Svou ženu Magdu a své 4 potomky tehdy absolutně ignoroval. Hitler, který se již v roce 1936 také s Lídou osobně několikrát setkal (ve svých pamětech uvedla, že celkem čtyřikrát) jasně Gobbelsovi přikázal, že musí ve funkci ministra vytrvat. Především kvůli tehdy probíhající sudetské krizi - nebylo vhodné aby se čelný nacista kompromitoval vztahem s Češkou. V pamětech vzpomínala: "..kdyby se býval Fröhlich rozvedl a byli jsme manželé, nebyla bych se nikdy Goebbelsovu tlaku podvolila a mohlo to se mnou dopadnout mnohem jinak...". Lída byla se zákazem jakkoli umělecky tvořit v Německu vykázána ze země (svůj odchod však popisuje jako velmi dramatický a nutný útěk) a ocitla se opět v Čechách. Tentokrát již v okleštěné zemi Česko-Slovensko.

Po měsících strádání kdy se s Lídou stýkali jen členové rodiny a Miloš Havel přišla březnová nacistická okupace. v této těžké době se vrátila k filmování díky Václavu Krškovi a Františku Čápovi, kteří jí napsali roli "na tělo" ve filmu Ohnivé léto - dodnes je tento film považován za nejemotivnější český film. Česká veřejnost Lídu přijala s nadšením zpět. Následovala její další životní role ve veselohře Otakara Vávry Dívka v modrém, kde si zahrála po boku Oldřicha Nového, který, tak jako většina jejích hereckých partnerů, se do ní zamiloval. Po letech na něho vzpomínala:"...a tak jsem se spolu jednou vyspali v mé Bejbince..." Společně ještě účinkovali v originální komedii Ladislava Broma Život je krásný. V roce 1940 následovaly filmy Artur a Leontýna, Maskovaná milenka (opět režie O. Vávra), Paličova dcera (režíroval její bývalý  herecký partner Vladimír Borský) a velmi zajímavý film Za tichých nocí, pro nějž "objevila" Karla Högra a který režíroval Gina Hašler. Roku 1941 natočila poslední český film Turbina, kde jí do hlavní role opět obsadil Otakar Vávra. Právě filmy Otakara Vávry jí zajistily popularitu po celé Evropě. Nejvíce Maskovaná milenka, díky které přišly nabídky točit v Itálii. V roce 1942 v pochmurné době tzv. "heydrichiády" Lída účinkovala v několika inscenacích v Národním divadle. Po absolutním zákazu účinkovat v kulturních počinech protektorátu přijala nabídku z Itálie, kde se začala její další "filmová éra".

Za působení v Itálii natočila snímky Pekařka - La fornarina, Její cesta - La sua strada, Kněžský klobouk - Il capello da prete, Mě neoklameš! - Ti conosco, mascherina!, Nosorožec - L'ippocampo, Půvab - Grazia, Ještě žít - Vivere ancora. Na několik týdnů ji zde navštívila i její sestra Zorka. L.B. vzpomínala, že život v Itálii, bylo to nejkrásnější v jejím životě, pravděpodobně proto, že se mohla cele věnovat filmové práci a ne se vyhýbat všem, kteří ji v Čechách zavrhli. Měla v roce 1944 natočit další 3 snímky. Avšak válečné události poprvé přímo ovlivnily její kariéru. Americká vojska se vylodila na jihu země a pořádek v Itálii hodlala obnovit německá armáda. Lída byla spolu s dalšími umělci z Itálie eskortována na příkaz vrchních nacistických kruhů. Ocitla se tedy zpátky v protektorátu bez jakéhokoli angažmá - divadla nefungovala a film měla zapovězen. V Itálii si však naštěstí vytvořila mnoho známostí, který v dalších letech svého života využila. V protektorátu po osobních jednáních u sekretáře K. H. Franka nakonec získala povolení dále pracovat u filmu. Příležitost ve snímku Zinková cesta neodmítla. Režisér J.A.Holmann však utekl před gestapem na Slovensko a natáčení převzal M. Frič. Ten s jejím uvedením před kameru cíleně otálel - z ekonomických důvodů nechtěl natáčet se zkompromitovanou Lídou film, který by po válce nemohl být promítán. To se Lída během natáčení dozvěděla a z natáčení se omluvila. Její roli převzala Dana Medřická. Snímek měl poté po válce velký úspěch jako Třináctý revír. Na jaře roku 1945 se Lída spolu s dalšími hereckými kolegy v dílně v Praze, kde vyráběli nákupní tašky. Tady se prohloubila její známost s režisérem Janem Svitákem. Začala pomýšlet na útěk za hranice, ze strachu před mstou lidí a úředníky Rudé armády. U Jana Svitáka si schovala některé své cennosti a vydala se svou Bejbinkou na dobrodružný útěk do Bavorska.

V Německu se ocitla v rukou Američanů, po různých peripetiích a výsleších s v létě roku 1945 ocitla dokonce v blázinci a ve vězení. Odsud byla v září 1945 předána čs. úřadům. Pravděpodobně netušila, že její oddaný přítel Jan Sviták skončil již v květnových revolučních dnech velmi tragicky - byl zlynčován davem a usmrcen. Nepříjemné osudy potkaly i její kolegy - téměř všichni herci a režiséři byli vyslýcháni a někteří i souzeni za styky s Němci. Ve vězení v Bartolomějské ulici a následně na Pankráci strávila 16 měsíců. Během nichž došlo k tragédiím, které její další život velmi ovlivnily - při jednom z výslechů zemřela na infarkt její matka. V březnu roku 1946 spáchala po vleklé duševní nemoci sebevraždu její sestra Zorka Janů - byla vykázána z divadla slovy" sestra Lídy Baarové nemá mezi námi co dělat", která vyřkl Václav Vydra ml. - shodou náhod manžel Dany Medřické, která po L. B. převzala její poslední českou filmovou roli. Také otec Lídy byl osudem zasažen - byla mu i amputována noha - po neléčeném zánětu, který zanedbal, aby se mohl starat o svou druhou nemocnou dceru. Tyto osudy celé rodiny Babkových označil ve svých vzpomínkách herec Svatopluk Beneše za "antickou tragédii". L. B. byla z vězení propuštěna na Štědrý den 1946 na přímý podnět tehdejšího ministra dr. Prokopa Drtiny. V té době se již objevili v životě dva strážní andělé - herečka Marcela Nepovímová, která se obětavě začala starat o jejího tatínka a Jan Kopecký, potomek slavného loutkářského rodu a zároveň synovec tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého. Společně uzavřeli v červenci 1947 sňatek. Měly však následovat další těžké životní zkoušky.

Po únorových událostech 1948 musela Lída opět prchat. Jan Kopecký společně s režisérem Ladislavem Bromem přichystali přechod hranic. Nakonec Je Lída s Janem překročili až na podruhé. Během tohoto dobrodružství se ocitli ve vězení. Díky úplatnému úředníkovi však mohli zmizet a přejít hranice znovu. Pomohl i Lídin kožich, který Jan v Praze mezitím výhodně zpeněžil. Objevili se v Rakousku, ve Vídni a nakonec dorazili do Salcburku. Vyzkoušeli si jaké to je, jíst celý den ve dvou lidech jeden bochník chleba a nic jiného. Nakonec několik měsíců Lída pracovala i jako barmanka. O tom dokonce začaly psát noviny. Jan Kopecký se rozhodl, že zkusí vycestovat do Argentiny, kde lze získat snadno a rychle občanství. Paradoxně téhle byrokratické výhody využilo ještě před nimi mnoho nacistických zločinců prchajících před odpovědností. Lídiny zdravotní problémy jí nedovolily absolvovat dlouhou cestu lodí. Jan tedy vyrazil sám. Ona se mezitím zamilovala do svého ošetřujícího primáře v sanatoriu. Jmenoval se Kurt Lundwall a byla to , podle jejích slov, konečně skutečná a čistá láska jejího života. Pocházel původně z Čech a samozřejmě znal její filmy. Se svojí ženou již léta nežil, takže se z Lídy a z Kurta stali po čase milenci. Mezitím ale Lída dokázala navázat své staré kontakty mezi italskými filmaři a již v roce 1949 se znovu objevila ve filmu. Snímek se jmenoval  Milenci z Ravella - Gli amanti di Ravello, a ještě stihla zahrát roli ve filmu Náklaďák - La bisarca.

Lída potom chtě nechtě musela odjet za svým mužem do Argentiny, kde rok živořili. Až když získali oba argentinské občanství odcestovali zpátky do Rakouska. Odtud Lída byla volána znovu k filmové práci v Itálii. Rozběhla se tedy naplno znovu její filmová kariéra. Setkala se s nejvýznamnějšími italskými režiséry s nimiž natočila snímky do roku 1957 snímky Nevinní musejí platit - Gli innocenti pagano, Pomsta bláznivé ženy - La vendetta di una pazza, Znepokojující maso - Carne inquieta, Darmošlapové - I vitelloni, Soucit s padlými - Pietá per chi cade, Míšenka - La mestiza,  Batalion stínu - El batallón de las sombras, Cesta snoubenců - Viaje de novios, Návrat k pravdě - Retorno a la verdad, Strach - Miebo, Všichni jsme důležití - Todos somos necesarios, Nebe v plamenech - Il Ciello brucia, Krvavá rapsodie - Rapsodia de sangre. Stala se opět obdivovanou a váženou filmovou hvězdou. Během padesátých let bohužel zemřel na rakovinu její otec Karel Babka, o kterého se v příhraniční vesnici v ČEchách tak obětavě starala již jeho žena Marcela - vilu na Hanspaulce si zabral jeden komunistický funkcionář. Lída mu psala tajně dopisy pod jménem Jarmila Gandiani. S Janem Kopeckým se samozřejmě rozešli. By´t oficiálně se rozvedli až v 60. letech. Lída však měla jinou opru. Kurta Lundwalla. S nímž nakonec uzavřela sňatek. Kurt však nedlouho potom zemřel. Lída si přestala barvit vlasy a smířila se se stářím.  S Kurtovými dětmi se musela dlouho soudit o majetek.

Poslední hereckou prací jí bylo divadlo. Od padesátých let hostovala na mnoha divadelních scénách v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a Německu. Jednou z jejích posledních rolí byla Čapkova Věc Makropulos - jedna z nejnáročnějších ženských divadelních rolí vůbec. Obrovský úspěch této role byl důstojným odchodem z hereckého divadla. Ještě asi dvakrát se nechala přemluvit pro nějaké malé role, ale tím její herectví skončilo. Ve svém bytě v Salcburku se stala již jen vzpomínanou postavou. Jezdilo za ní mnoho obdivovatelů, filmových sběratelů a novinářů z celé Evropy. Každého vždy ochotně přijala. I přesto, že se většinou ptali jen a jen na Goebbelse. Spolu s Josefem Škvoreckým vytvořili knihu jejích pamětí Útěky, která vyšla samizdatem v Kanadě.

Začátekm 90. let, po otevření hranic se podívala po téěř půl století do své rodné země. Prošla si Prahu a okolí spolu se sběratelem Milanem Wolfem. Setkala se s prvorepublikovým komikem Járou Kohoutem. Společně s nevlastní matkou Marcelou vzpomínali a vzpomínali. Velkou senzací se staly její další paměti Života sladké hořkosti, vydané v roce 1991 a od té doby již několikrát. Nakladatelství Albatros tehdy uspořádalo velkou autogramiádu. Lída Baarová se však už do Čech podívala jen jednou. Její zdravotní stav se komplikoval. Údajně i začala pít. Sama ve svém salcburském bytě podléhala  stavům depresí a pocitům úplné osamělosti. Příčinliví sousedé jí nechali nařídit zdravotní dozor a později ji úředně zbavili svéprávnosti. Pečovatelka se o ní starala jen několik okamžiků denně, jinak byla Lída naprosto sama. Není divu, že se jí nechtělo žít. Zemřela tedy v osamění 27. října 2000. Po obřadu v Rakousku, se konal obřad i v Čechách a urna s jejím popelem byla uložena do společné hrobky rodiny Babkových u strašnického krematoria v Praze.

 

Radek Žitný, 2009

 

optimalizace PageRank.cz

   Stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024x768 bodů   Design  Radek Žitný  2008-2009